Po slovenským závodě MS v biketrialu mě čekala pěkná honička. V pondělí mi Hiroshi Hirano, prezident Biketrial International Union řekl, ža by byl rád, kdybych v neděli dorazil na Nagoya International Airport a pomohl mu se vším, co bude potřeba při finálovém závodě v Itadori. Nabídka, kterou mi dal se neodmítá a tak jsem nejdřív musel dopravit Mata Scrivena z Anglie k nám domů a v úterý na letiště a potom co odletěl domů jsem začal shánět letenku do Japonska s tím, že potřebuju odletět tak v sobotu. Zavolal jsem do GTS International, kde mi vždycky pomohli a během čtyř minut jsem měl letenku na sobotu 21. září ráno s místem pěkně u okýnka a v pondělí 6. září u toho samýho okýnka za pravým křídlem zase zpátky. V práci naštěstí vzali můj nápad na dva týdny vypadnout poměrně lehce a tak mi zbývalo jenom v pátek odjezdit exhibici na plochodrážním stadionu na závodech Rallye s Pavlem Kohoutem na motorce. V Pardubicích jsme viděli závodit Pepánka Čermáka, kterej se svojí Corsou závodil fakt excelentně. Neměl jsem na cestu připraveno vůbec nic a tak jsem přes noc nešel spát a do rána jsem tak tak stačil zabalit pár věcí a vyrazit na letiště.

Sobota 21.8. Přesto že jsem letěl v Economy class, jsem si počínal kapánek snobsky. Dal jsem si červený víno v plastovým kelímku, ve sluchátkách palubního rozhlasu naladil vážnou hudbu a střídavě jsem na televizi sledoval zprávy z Olympiády, z měřených tréninků na Moto GP v Brně a lodě v moři pod náma. Po několika předchozích letech mi to prvně nevyšlo se do Brna zase podívat. Za okýnkem bylo nepřívětivých -55ºC a my letěli 10.000 m nad zemí rychlostí 977 km/h vstříc zemi vycházejícího slunce. Zajímalo by mě kolik asi takovýhle letadlo žere a jestli taky lítá na jahody jako Šmrdla s Dalím. Myslel jsem na to, že v Japanu musím Melounovi (říčanskýmu Jani) koupit hůlky a kimono s límečkem na šňůrky, jinak by mě asi zabil. Po japonskejch dobrotách na palubě jsme si dali Shreka 2, což mi hodně zvedlo náladu z tak dlouhýho letu i když už jsem to viděl podruhý.

Neděle 22.8. Na letišti v Nagoyi proběhlo všechno hladce a ve výstupní hale mě naštěstí poznala Hirova manželka, kterou jsem viděl jenom párkrát na fotkách, ale poznal jsem jí podle Yuny a Izumi, který měla s sebou. Pěkná ženská. Hiro čekal venku v autě protože pořád nemoh chodit po svým držkopádu v Brně při svezení na Endurech po lese. Inu v Monty botách se na motorce jezdit nemá. Hirova manželka s náma k mýmu překvapení do Itadori nejela a s oběma dětma běžela na autobus aby se dopravila domů do Tsu City. Bylo mi z toho trochu blbě, protože s Hirem jely na letiště jenom kvůli mě, aby mě vyzvedly a odvedly k autu před barákem. Hiro má jako 99% japonců auto s automatickou převodovkou takže mu k řízení stačila jenom jeho pravá noha, která šlápla na plyn a vyrazili jsme směrem na Itadori. Ženský za náma prý přijedou v pátek.

V Itadori jsme hned zajeli na radnici, kde sídlil hlavní štáb organizace finálovýho závodu MS a chlápek z Biketrial Japan Union. Hiro tam dostal k dispozici vozík, kterej jsem tam měl pár dní šoférovat. Tím jak do něj usedl se z něj stal wheelchairman :-) Byli jsme se mrknout na dokončování sekcí a k našemu potěšení už bylo téměř vše hotovo. V pondělí prý ještě zajedem do „stone shopu“ a nakoupíme nějaký jedenáctitunový šutry na jednu sekci v hlavním areálu závodu a v úterý se mrknem na dokončování posledního dílu tradiční umělý sekce č. 10. Ve tři se na parkovišti u týhle sekce srotili brigádníci z řad studentů a převážně studentek místních škol, který byli proškolený spolu s rozhodčími. Rozdělili je do třech skupin, jedni budou jezdcům v sekcích měřit a hlásit čas, druzí jim budou štípat body do karet a třetí to budou zapisovat na informační plachty u konce každý sekce. Vcelku snadná věc, ale v Japonsku se tohle školí a trénuje asi dvě hodiny aby to bylo precizní. Po večeři ve Stromu jsme se zajeli ubytovat. Dostali jsme nádhernou chatku, kde budem týden bydlet a klidně bych tam zůstal i dýl a jezdil tam i na víkend na chatu. Škoda, že ze Říčan je to trochu z ruky. Večer slušně lilo, ale bylo pěkně teplo takže to bylo docela fajn. Mrkli jsme na film On Any Sunday, o kterým jsem toho hodně slyšel, ale neměl jsem ještě možnost ho vidět. Je to famózní záležitost z r. 1971 a každej, kdo má rád motorky a závodění na nich by tohle měl vidět. Já jsem si ho hned po příjezdu domů objednal z jednoho anglickýho internetovýho shopu. Jinde to totiž prodávaj v NTSC systému a našinec zvyklej na PAL by se na to moh koukat leda tak na počítači. On Any Sunday je úchvatnej pohled na bláznovství okolo závodění na motorkách a kromě několika českejch motokrosovejch čezet je tam vidět i trial.

Pondělí 23.8. Hned ráno jsme zajeli do „Stone shopu“, kde už na nás čekali chlápci s náklaďákama a jeřábem. Vybrali jsme pár jedenáctitunovejch macků a dali si u Tří koček snídani. Celý dopoledne lilo jako z konve a tak stavba první sekce (ze který se nakonec stala sekce č. 9) nebyla žádná velká zábava. Bylo ale super sledovat ten jejich jeřáb, kterej byl evidentně novej a zatraceně rychlej. Oběd nám přivezli až na místo a tak jsme si v altánku na kopci nad Itadori dali pěkně do nosu. Odpoledne jsme dorazili konečně tu sekci z navoženejch kamenů a potkali jsme už první čechy a slováky, který přijeli závodit. Dohodli jsme se, že večer skočíme do Badehausu – tradičních japonských lázní onsen, nejlepším místečku v celým Itadori, do kterýho jsme se s Pepou a Romíkem těšili celý dva roky od tý doby co jsme tu byli naposled. V Badehausu jsme narazili na partu několika potetovanejch chlápků, který nemohli být nic jinýho než japonský mafiáni. V Japonsku se totiž tetování moc nenosí a do některejch veřejnejch lázní se dokonce s tetováním nesmí. Kluci mě varovali, ale mě to nedalo a dal jsem se s nima do řeči. Jeden z nich, podle chování ostatních vůči němu to byl asi jejich šéf, měl nejvíc tetování a měl toho plný záda až na zadek a ruce. Zeptal jsem se ho na tu krásku, kterou měl vytetovanou na zádech. Řekl, že to je jeho přítelkyně, která bohužel ve třiadvaceti zemřela. Potom co jsme vylezli z tý šíleně horký vody mi dával napít vody, co mu přines jeden z těch ostatních chlápků. Zeptal jsem se ho oklikou jestli jsou to nějaký motorkáři nebo rockový hudebníci nebo... Přiznal to hrdě. Patří k japonský Jakuze, jedný z nejstarších a nejmocnějších mafií na světě a přijeli sem z Nagoye. Chlápek byl fakt přátelskej, ale z jeho očí šel přece jen trochu strach. Měl takovej příjemnej, ale nevyzpytatelnej výraz. Pepa mi potom vynadal, že jsem si dost zahrával, protože ostatní chlápci za mejma zádama vypadali prej dost připraveně mě kdykoli sejmout. Řekl jsem o tomhle setkání Hirovi, ale ten o tom moc nechtěl mluvit a vypadalo to, že měl asi taky trochu nahnáno. Vlastně ani nevím, co si japonci o mafiánech myslí. Jakuza v Japonsku ale hraje podle určitejch pravidel a v některejch věcech je dokonce přínosem pro všeobecnej pořádek. Pepa měl s sebou kameru, protože chtěl točit reportáž ze svý cesty do Japonska a byla s tím dost legrace. Šel natáčet japonský digitální záchody a dopadlo to dost komicky. Když zapnul program na oplachování zadku, tak záchod spustil proudy vody a protože na něm zrovna nikdo neseděl, záchod postříkal celý dveře a zbytek místnosti. Ještě jsme chtěli udělat pár záběrů přímo v lázních, ale v tom večerním šeru se tý kameře moc nechtělo natáčet a tak z toho nic nebylo. Snad se to Pepovi povedlo později. V lázních jsme se náramně zahřáli horkým minerálním pramenem tryskajícím z hloubky asi 2000 m a namasírovali si záda u masážních trysek. Po láznění jsme vzali Libora Musila s ostatníma dospělákama z česko – slovenskýho doprovodu k nám na chatu na pokec. Hiro dal nejdřív Liborovi jako prvnímu prezidentovi Evropské Biketrialové Unie 200.000 japonskejch jenů jako začátek do rozpočtu a potom..? Jak jinak, pustili jsme si On Any Sunday a chlapi se bavili a vzpomínali na mládí :-) Potom co je Hiro odvez domů jsme ještě sedli a probrali politiku, historii Japonska a filosofovali až do půl třetí do rána. Přišli jsme přitom na hodně zásadních věcí, který mi zůstanou dlouho v hlavě.

Úterý 24.8. Ráno jsme se měli jet podívat na stavbu desátý sekce a na všechno dohlídnout. Čekali jsme asi dvě hodiny, protože Hiro nemá mobil aby zjistil co se děje a je přesvědčenej o tom, že to je ta správní cesta. Na parkovišti celý dopoledne pracovaly velký jeřáby a spousta lidí na stavbě obřích stanů na stánky s jídlem a sobotní Summer Festival. Dokonce už i záchody a buňky pro zázemí pořadatelů už byly na svých místech. Po poledni jsme si s klukama, co dolaďovali sekce, dali oběd na břehu říčky. Je to super pocit sedět si tak na břehu řeky, baštit ty japonský dobroty s fajn lidma. Nakonec jsme se dozvěděli, že tu poslední část poslední umělý sekce truhláři nějak nestíhaj a že to bude až zítra. Takže se mi konečně po dvou dnech podařilo Hira přesvědčit, že by měl jít k doktorovi si nechat převázat tu ránu na levým chodidle, která pořád zatraceně bolela. Cestou do nemocnice jsme se stavili v truhlárně, kde už natírali zbytky překážky na červeno a na bílo. Až to kluci uviděj, tak se chytnou za hlavu. Po začátku sekce bude na závoďáky čekat pořádnej sešup dolů a pak nehorázná klopenka o 180°, kterou Mastři a Elita budou muset projíždět asi ve dvoumetrový výšce, kde je zatáčka kolmá k zemi. Taková malá stěna smrti. U doktora jsme vyfasovali pořadový číslo jedna, protože na recepci nepracuje nikdo jinej než Chizuki Ikedo, který Pepa říká Číča. Moc milá a energická drobná holka, která se v roce 1998 byla podívat na závody i v Čechách. Než nás pustili do ordinace, tak jsem si v čekárně změřil tlak. Snad je 116 na 71 a tep 50 za minutu v pohodě. Doktor s postarší sestřičkou Hira pěkně převázali. Nohu měl pěkně oteklou. Zítra se máme stavit na kontrolu. Snad ho tam dokopu. Cestou zpátky jsme se stavili na radnici za chlápkem z BJU, kterej si vozí zadek v nádherným Skylinu z r. 2002. GTRko to sice nebylo, ale později jsem se v něm i svezl a to auto je prostě nádhrený. U nás nad chatou ten den lítal orel, ale nepodařilo se mi ho nikde zahlídnout. Byl jenom slyšet nad stromama. Večer z Hira poprvé vypadla informace o tom, že se k japonským břehům blíží tajfun č. 16 a že je 30% šance, že se to otočí přímo na nás. V pátek se má rozhodnout o tom, jestli se závody vůbec pojedou, ale nikdo o tom ještě neví. Zatím se všude pilně pracuje na přípravě, jako by se nic nedělo. Taky jsem se dozvěděl, že v nejbližší době čekají Tokyo děsivý věci, na který nechci ani pomyslet a přemejšlim, že bych si klidně vzal celou Nishimoto, Tokoro a Enomoto family k nám domů.

Středa 25.8. Středa byl úplně zabitej den. Zase dlouhý čekání na poslední překážku a pak ještě delší stavění. Myslim, že by Hiro měl dát svým lidem víc důvěry a nestát jim furt za zadkem. Asi osm hodin jsme jen stáli a koukali jak se staví sekce přičemž minimálně tři hodiny z toho se všichni radili nad papírem. U nás by se to zvládlo za jedno dopoledne, takže jsem přestal chápat jak vůbec může Japonsko fungovat když se tam někdy triviální věci řešej tak ukrutně složitě. Jsem rád, že jsem nakonec dostal Hira do špitálu, kde si ho na konec chtěl doktor nechat protože se mu noha moc nelepšila, ale Hiro ho ukecal. Dostal teda dvacetiminutovou infuzi a novou dlahu z hliníku. Prý to nevypadalo moc dobře a tak mu radši doktor vyndal stehy o trochu dřív, aby mu těma dírama okolo šití neprošla do nohy infekce. Cestou ze špitálu jsme se stavili u Tří koček na jídlo a potkali tam Jeana-Luca a další francouze. Skvěle jsme se najedli a pokecali s paní domu, která má na severu Čech chatu a její dcera prý pracuje v Praze. Už za tmy jsme ještě vyrazili na BON Dance Festival, kde místní vítali tancem duchy zemřelých, kteří se na pár dní vrací domů. Bylo to docela fajn. Zpíval tam asi 95letej děda (VIDEO) a jen o něco málo mladší starosta spolu s ostatníma k tomu tancoval. Objevili se tam i Kanaďani a kluci z Anglie, kteří zrovna přijeli. Po tancování tam proběhlo Bingo. Nikdo z nás nic nevyhrál a tak jsme to před desátou zabalili.

Čtvrtek 26.8. Dnes jsme měli v plánu obejít všechny sekce, konečně dodělat tu umělou desítku a zajet k doktorovi. Všechno se nám více méně povedlo, i když jsem doufal, že Hiro nebude tolik lítat po lese. Zahrával si s tou nohou až moc. Večer jsme se v Badehausu zase potkali s našima klukama, takže byla alespoň chvíli legrace s Pepou a Romíkem. V noci k nám na chatu dorazili tři chlápci z BJU a kuli s Hirem pikle na příští dny skoro do tří do rána.

Pátek 27.8. Závody už pomalu začínají. Mezinárodní JURY měla schválit tratě a Walton ze Singapuru, kterej japonskejm klukům celý týden pomáhal se stavbou tratí, dostal důvěru si vzít všechno na starosti a schválení tratě naštěstí proběhlo bez problémů. Na prvním zasedání Jury byly trochu tahanice okolo schválení celkovýho času na soutěž, ale japonci byli dost neústupní a tak se nakonec schválilo více méně to, co navrhli. Večer přijela Hirova manželka s oběma holčičkama a zabydlela se u nás v chatce. Poklidné večery byly pryč, protože malá Izumi je opravdovej ďáblík.

Sobota 28.8. Závody se rozběhly v plné síle a v sobotu jsem dostal na starosti Yunu a tak jsem jí spolu s Hirovou manželkou doprovázel celý závod. Vašek Kolář s Romíkem Chvojkou a Michal Piňos s Pepou Dresslerem jeli vždycky někde poblíž nás takže byla možnost je alespoň trochu sledovat. Kluci jeli fakt hezky a podpora zkušenýho Pepy a Romana byla naprosto úžasná. I Yuna se docela snažila se poprat s docela těžkou tratí a i když nakonec za celej závod zajela snad jenom jednu sekci za tři, bylo vidět, že dělá pokroky a jezdí líp než v předchozích letech. V sobotu večer proběhl Summer festival, kde kluci tancovali a všichni se bavili. Seděli jsme s Akim a jeho štábem natáčejícím oficiální video ze závodu a příjemně se bavili. Přisednul si k nám i Daisuke Morikami, se kterým jsme si před čtyřmi lety užili v evropě spoustu zábavy. V rámci Summer festivalu proběhla i kreslířská soutěž, v rámci které bylo za úkol namalovat člověka, u kterého daný soutěžící v Itadori bydlí. Nehodnotilo se, který obrázek bude nejhezčí, ale všechny výtvory se na konci slosovaly a výherci obdrželi několik kol od Giantu, G-Shocky od Casia a další ceny. Nikdo z nás nakonec nic nevyhrál. Po desátý večer to japonci zabalili, nebylo už co jíst a hudba přestala. Škoda. Šli jsme teda spát.

Neděle 29.8. Zatímco v sobotu během závodu pálilo slunce, v neděli začlo lejt a ke konci závodů už déšť nabral takovou sílu, že už to nebrala ani nepromokavá bunda a byli jsme skoro všichni zmoklý až na kost včetně foťáků a všeho ostatního, co jsme měli při sobě. Byla to fakt síla a já moc děkuju Kenichimu za suchý obnošený triko, který mi fakt bodlo. Při závodě jsem nevěděl kam dřív skočit. Hiro potřeboval pomoct s přemisťováním ze sekce na sekci a snažil se zachytit co nejvíc ze souboje Cesara Caňase a Benito Rose o titul Mistra světa v Elitě. Oba borci měli po závodech v evropě po jednom vítězství a jednom druhém místě a poslední závod v Itadori tak měl rozhodnout, jestli Benito obhájí titul, nebo ho zpátky vybojuje Cesar. Podívaná to byla fakt skvělá, ale postupně jsem se přemístil ke kategorii Master, kde urputně bojoval Pepa Dressler, který chtěl v Japonsku zajet nejlíp jak půjde a třeba i překvapit skvělým výsledkem. Bojoval docela slušně, ale s rozumem, protože za mokrého počasí nemělo některé sekce vůbec cenu jezdit. Pouštěli se do toho jenom letci, kterým šlo o super výsledky do celkovýho hodnocení a Štefan Pčola, kterej se na jedný sekci vzmohl i na zoufalý výkřik „Proboha, to jsem se musel dostat až sem??“ když dojel až na hranu nechutnýho sjezdu z jedný skalky na silnici mezi lidi, kterej je zatraceně nebezpečnej i za sucha. Nakonec si s ním poradila a jako jeden z mála celou sekci zvládnul. Bylo mi ho ale trochu líto, protože tam musel kvůli slušnýmu výsledku párkrát riskovat vlastní zdraví. Pepa si i v tomhle těžkým závodě našel svojí chvilku, kdy na hned příští sekci č. 7 doslova exceloval a projel jí z kategorie Master jako jedinej a navíc nejdřív za jeden a pak za dva body. Myslím, že ostatní vůbec nechápali, jak to dokázal, ale na týhle nechutně bahnitý stráňovce dokonale vynikly zkušenosti z trialu, kterej se u nás jezdil tak před dvaceti lety. Nechybělo moc a Pepa se dostal až na bednu, ale Štefan, kterej musel riskovat daleko víc a pouštět se i do těch nejnebezpečnějších sekcí ho nakonec jen o pár bodíků předstihl. Reportáž Libora Musila zachycující oba závodní dny a pobyt českého týmu v Itadori najdete na www.biketrial.cz.

Pondělí 30.8. Dneska se všichni závodníci postupně balili a odjížděli domů. I sekce se postupně rozebíraly a večer už mnoho nezůstalo ani z obřích stanů na závodišti. Byli jsme se najíst u Hiroye a zaslechli nějaký drby o nočním konfliktu a nějakým rozbitým okně v domě, kde bydleli angličani. Byl jsem se tam za klukama podívat a dozvěděl jsem se o nějakých lehčích problémech, který nemá cenu rozmazávat. Velkou část dne jsme strávili v kanceláři BJU, ale nic moc nevím co tam vlastně chlapi řešili. Zajímavý je, že hned potom co z Nagoya International Airport odletěli naši kluci domů, začal v Japonsku docela foukat vítr a během dne střídavě docela silně pršelo. Vypadalo to, že večer dorazí obávaný tajfun č. 16. Stalo se. Večer už foukal docela slušnej vichr a voda co padala z oblohy by se dala krájet. Dlouho do noci jsme seděli na BJU a už jen tak popíjeli a oslavovali konec závodů s lidma z organizačního výboru a bylo dost fajn.

Úterý 31.8. Ráno jsme se asi na čtyřikrát rozloučili s lidma z BJU a vyrazili jsme do Tsu City, kde jsem měl strávit zbytek týdne. Dojeli jsme k Hirovi domů, ale tam mě trochu překvapil tím, že mě nakonec odvezl do centra města, kde mě ubytoval v Green Hotelu. Asi to bylo nakonec lepší, protože Hirův byteček není nijak veliký. Jak jsem měl možnost poznat Izumi, tak ta by mě stejně asi do konce týdne zničila :-) Poblíž hotelu, který byl asi 50m od nádraží byl i Yada Cycle Spot, obchod s kolama, který patří Hirovu kamarádovi, panu Yadovi. Stavili jsme se i u Onishiho, stejně starýho kluka jako já, který má obchod s ojetýma motorkama, ve kterým bylo k vidění několik hodně roztomilých kousků. Jednou bych si u něj chtěl koupit motorku, ale sám chci každou chvíli jinou. Zatím to ale vypadá na Yamahu TW200, která v evropě není vůbec k dostání, ale je to fakt super kočička.

Středa 1.9. Dneska se měl uskutečnit několik let plánovaný výlet. Ráno mě Hiro vyzvedl na hotelu a jeli jsme se podívat do Taki, kde doslova uprostřed rýžových polí, daleko o ruchu velkoměst, stojí stavení pana Mitaniho. Tady sídlí jeho firma, která má ještě dvě pobočky v Suzuce a v Kobe. Mitani je neuvěřitelně skvělej chlápek, kterej mě u sebe v dílně uvítal plechovkou Asahi, štosem samolepek a trikem jeho teamu. Ukázal mi svojí sbírku motorek, který jsou prostě nádherný. V celým Japonsku je prý asi jenom sto TLR 250 a u Mitaniho v kůlničkách jich stojí devět. Jednu prý poslal lodí do Španělska jako pozornost firmy Mitani Jordi Tarresovi. Pak mě vzal k sobě domů, kde jsme zůstali i na oběd a povídali si. Tenhle chlápek prostě nemá chybu. Na večer svolal párty členů Mitani klubu do Ise, kde má jeden z členů klubu super grilovací hospůdku. Do Ise jsme měli stejně namířeno, protože tam je jeden z nejhlavnějších chrámů v Japonsku a lověj se tam perly a tak. Když jsme tam skončili prohlídku, tak jsme zajeli do tý hospůdky. Myslel jsem, že budeme venku někde za barákem grilovat, ale všechno bylo jinak. Uprostřed stolů v hospodě byly zabudovaný grily i s odsáváním vzduchu, takže jsme seděli u stolu v klimatizovaný místnosti a pekli si maso přímo pod nosem aniž by tam zůstával smrad nebo bylo vedro. Super záležitost. Koukali jsme na starý trialový videa, kecali a pili Asahi s Mitanim a jeho kámošema. Eddie Lejen jezdil na videu z r. 1986 na prototypu Hondy s chladičem oleje a velikou spojkou, která se prý používá dodnes a bude i na novým 4taktu, který jde do prodeje v říjnu a který Mitaniho syn už testuje. Mitani už má na tuhle motorku laděný výfuk což jenom potvrzuje jeho úzké propojení s fabrikou a HRC teamem.

Čtvrtek 2.9., pátek 3.9. a sobota 4.9. Snažil jsem se Hira co nejvíc držet doma, aby svojí zraněnou nohu nechal trochu odpočinout, zajeli jsme i k doktorovi v Tsu, kterej Hira ale moc nepřesvědčil o svejch kvalitách. Dostal jsem na ježdění půjčený Monty Urban Hirový manželky, takže jsem moh jezdit po městě a asi nejvíc jsem toho najezdil na pobřeží moře. Stihl jsem i nějaký nákupy a bylo mi jasný, že budu mít zase problém nacpat před cestou zpátky všechno do tašek.

Neděle 5.9. Dnešek byl dost nabitej. V 10 dopoledne měli přijet chlápci z televize z Osaky natáčet nějakej program o biketrialu a v Yokkaichi kousek za Suzukou měla probíhat Gatti Trial School, trialová škola, kterou pořádal jeden z nejlepších světovejch trialistů, Tomoyuki Ogawa. Víc než natáčení pro televizi měl lákalo ježdění na motorce s Ogawou, takže jsem se dohodl s Mitanim, že pro mě ráno po sedmý přijede na Tsu Station a pojedu s ním do Yokkaichi. Hiro zůstal v Tsu a s nějakejma místníma hobíkama tam vcelku rychle zvládli natáčení ještě před odpoledním deštěm. Já s Mitanim jsme vyrazili jeho off-road dodávkou směrem na Yokkaichi Trial Park. Mitani je pravej old school chlápek, takže svýho Nissana měl hezky v dieslu a s manuálním řazením. Japonci jinak snad v 90% jezdí v automatech a dieslový auta se tam už téměř neprodávaj. V Tokiu mají prý diesly zákaz kvůli větším emisím než u benzínových motorů. Ale dost bylo aut. Před Suzukou nás zastihl první déšť a já jen doufal, že to Mitani hned neotočí směrem domů. Byl z toho ale trochu otrávenej. Než jsme dojeli do trial parku, kterej leží přes ulici od domů, kde bydlí Fujinami a Ogawa, tak déšť přestal a dalo se jezdit. Bylo ještě ráno a tak Mitani po telefonu zjišťoval tou dobou poměrně čerstvý výsledky prvního dne posledního závodu seriálu MS v Trialu ve Švýcarsku, kde bylo celkový vítězství Fujiho takřka na spadnutí, ale prý ještě musíme počkat na druhý den. Až se Fuji vrátí domů, plánuje pro něj Mitani velikou oslavu na okruhu v Suzuce. Když Mitani otevřel zadek dodávky, měl jsem teprve možnost uvidět, na čem budem vlastně jezdit. Vzal s sebou dvě nádherný 4taktní RTLky 250, poslední model svý doby z let ´88 a ´89. (VIDEO) Měl je jako první majitel a jako člověk, který se podílel na jejich vývoji a testování je měl ve fantastickým stavu. Takže obě kočičky byly zatraceně silný. Na čtyřtaktech jsme tam jezdili jen my dva, protože nová 4T Honda bude až v říjnu ani Ogawa jí ještě neměl. Jezdil na ní v Motegi a říkal, že je hodně těžká. Ty 4kg váhy navíc jsou prý hodně znát. Ogawa byl skvělej a výborně jsme si pokecali. Snažil jsem se ho začátkem roku přemluvit, aby přijel do Čech na náš indoor, ale bohužel jeho kontrakt s Hondou ho nutí zůstat doma. Jeho prioritou je titul doma v Japonsku a exhibice, kterejch je během roku moc a není dost času na cesty do evropy. Světový body dostal na starosti Fuji, doma musí zářit Gatti. Mimo jiné, doma si japonští jezdci vydělají daleko víc než když závodí v evropě, takže tam jsou spíš z nadšení než kvůli kariéře. Třeba Kuroyama to má dost těžký a Nozaki by na tom prý taky byl líp, kdyby závodil doma. Když se všichni připravili, rozdělili si trenéři asi dvacítku přítomných jezdců na čtyři skupiny. Ženskejch se tam sešlo celkem pět včetně jedný instruktorky, což je docela dost na to, že šlo o akci lokálního významu. Některejm ženskejm bylo podle mě i přes 40 a jeden chlápek byl už myslím zralej šedesátník. Mitanimu, už do šedesátky zbejvá taky málo, ale jezdí nádherně. Je moc dobrej. Po společný rozcvičce, kterou si vzal na starost jeden z instruktorů, šli všichni jezdit. Já neměl moto boty, takže jsem se do kurzu nakonec nezapsal, ale na obou Hondách, který jsme si s Mitanim průběžně vyměňovali jsem najezdil něco přes čtyři hodiny až jsem to už neudržel v ruce. Bylo to nádherný svezení na skvělejch mašinách. Po obědě a dalším ježdění se nakonec udělaly mini závody všech čtyř družstev. Postavila se jen jedna sekce, ale i tak to byla super legrace. Ženskejm to občas ujelo a vlítly až do diváků a jiní se tam rozsekávali na sebemenších kamínkách. Všichni si ale strašně fandili. Závody se odjely trochu rychle a najednou se čekalo co dál. Tak jsem vzal jednomu klukovi, co tam měl kolo, jeho Monty 219 Magura a dal jsem si tu sekci tam a zpátky bez zaváhání a s pár parádičkama. Byli z toho úplně hotový, což mě trochu zarazilo. Jako kdyby něco takovýho viděli poprvé. To vyhecovalo Ogawu a začal zkoušet projet celou sekci po zadním na motorce což se mu skoro povedlo. (VIDEO 1, VIDEO 2, VIDEO 3) Pak to ještě zkusil jeden motorkář na kole a byl dost dobrej a sklidil velkej ohlas. Po exhibici se vyhlásili výsledky a rozdávaly se ceny. Dala se třeba do placu zadní guma a všichni si o ní hromadně střihli. Vyhrála jí jedna z ženskejch a byla z toho úplně hotová. Dál se dražilo zbylý oblečení japonskýho národního teamu pro Trial Národů. Byly tam dvě pěkný bundy a kalhoty od GoldWin. Ani jsem o dražbě nepřemejšlel, ale když jsem zjistil, že XL kalhoty nikdo z přítomnejch (většinou drobnejch) japonců nechce a že z původní ceny 20.000 jenů je prodávaj za 3.000, tak jsem zved ruku a byly moje. Pak se ještě prodávaly trička s nápisem, kterej říká „Podporujem japonskej team pro Trial Národů“ za 3.500 jenů. Japonci si totiž svojí účast na TDN platí ze svýho a tak se seženou peníze takovýmhle způsobem anebo se lokální jezdci a fandové složí na jezdce ze svýho regionu. Krásná spoluúčast všech. Nakonec mi přede všema Gatti poděkoval za exhibici a jeli jsme domů. Akorát začalo pršet. V okolí Suzuky jsme začali potkávat spousty náklaďáků se super závodníma autama a formulema na korbách. Asi se tam závodilo. U okruhu u známýho ruskýho kola se začaly dělat kolony a tak jsme to vzali několika zkratkama až do Tsu. Mitani se zná s Yadou z jeho působení v Hondě, ale u něj v krámku ještě nikdy nebyl, takže jsme se tam zastavili. Stejně to je přes ulici od mýho hotelu. Chvíli pokecali a Mitani se s námi rozloučil.

Yada říkal, že má do sedmi otevříno a že tam můžu počkat jestli se tam nezastaví Hiro. Skočil jsem se teda na hotel převlíct a osprchovat a vrátil se do Yada Cycle Spot. Před sedmou jsem chtěl odejít, abych ho nezdržoval, ale Yada říkal ať zůstanu, že ještě musí počkat na syna, kterej má brigádu o ulici dál u Makuda (MCDonalds) na Tsu station a že dělá taky do sedmi. Ještě že jsem tu chvíli zůstal u Yady. Nevím totiž, co bych si počal sám na hotelu s tím co přišlo. V sedm se začala houpat zem a po chvíli mi došlo, že tohle by projíždějící vlak nezvládl. Do Tsu dorazilo zemětřesení. Dělal jsem jakoby nic a dál seděl v krámku a sledoval Yadu při práci. Byla ve mě malá dušička, ale dokud dělal Yada jakoby nic, tak jsem byl v poho. Když se ale z jeho tváře vytratil jeho nikdy nekončící úsměv a když se pomalu přesunul ke dveřím a mával na mě ať jdu k němu, tak mi nebylo nejlíp. Nikdy jsem nic takovýho nezažil. Chvíli jsme stáli u dveří a Yada sám nevěděl, jestli ještě zůstat uvnitř v baráku nebo zdrhat ven. Ze všeho nejhorší bylo to děsivý ticho i přes to, že nám zem pod nohama tancovala i s barákem nad náma. Venku v uličce zastavilo auto a blikalo varovnejma. Holky ve školních uniformách s deštníčkama prošly okolo Yadova krámku jakoby se nechumelilo. Yada ale říkal, že tohle byl 4. stupeň a že ještě nikdy takovýhle zemětřesení v Tsu nezažil. Naštěstí nikde nic nespadlo a nikomu se nic nestalo. Naladili jsme rádio, kde už běželo varování, že se blíží vlny tsunami a že nemá nikdo chodit k moři. Dostal jsem strach, jak to do půl sedmý do rána vydržím na hotelu sám v pokoji v šestým patře, kde to asi před chvílí nebyla žádná legrace. Byl to šílenej tejden. V pondělí tajfun a v neděli zemětřesení. Chtělo se mi domů. Když přišel Yadův syn, tak jsem šel na hotel a modlil se, aby se do rána už nic nestalo. Přečetl jsem si hotelový informace týkající se zemětřesení, ale moc mě to neuklidnilo. V případě zemětřesení se prý nemám pohybovat v blízkosti oken, nejezdit výtahem a řídit se instrukcema z hotelovýho rozhlasu. To mě spíš zneklidnilo, protože v hotelu jsem byl asi jedinej cizinec a nikdo tam neuměl anglicky. Zapnul jsem televizi a čekal nějaký zprávy o zemětřesení, ale na všech kanálech jenom svítily mapky s postiženejma místama a očekávanejma vlnama tsunami. Na jednom z programů začínal přímej přenos z Moto GP, takže jsem alespoň přišel na jiný myšlenky a dokonce se mi pár kol před cílem podařilo usnout. Probuzení ale přišlo dřív než jsem čekal. Byla půlnoc a zase se všechno třáslo. V 6. patře to byl docela nářez. Už před spaním jsem si nervózně nechal u postele kalhoty, kam jsem do kapes nacpal pas, prachy a telefon. Rychle jsem to hodil na sebe a zdrhal ke dveřím. Poslouchal jsem, jestli zdrhá ještě někdo jinej :-) Nechtěl jsem bejt trapně jedinej, kdo o půlnoci rozespalej poběží ze schodů dolů do recepce. Asi by se mi vysmáli. Podlaha se pořád houpala a dokonce mi to napůl vyhodilo koleno. Po chvíli to přestalo. Nikdo nezdrhal. Holt v tom japonci uměj chodit nebo jsem byl na patře sám. V televizi už běžely nějaký záběry, jak se všechno třáslo a bylo to docela děsivý. (VIDEO) Naštěstí se zase nic nestalo. Na tohle jsme fakt připravenej nebyl a člověka z Čech to asi vždycky překvapí. Nevěděl jsem, jestli mám vůbec ještě jít spát nebo jít spát oblečenej, ale po hodině jsem si zkusil jít lehnout. Párkrát se mnou ještě poskočila postel a já postupně překonával vlastní osobní rekord v běhu ke dveřím. Když jsem ale několikrát zjistil, že se nic neděje, tak jsem si k hlavě na noční stolek dal flašku s pitím a nespustil jsem oči z hladiny pití dokud jsem zase neusnul :-) Hladina se už ani nehla. Teda až do půl šestý. To se to ale zachvělo jenom jednou, takže se běh ke dveřím nekonal. Koukal jsem na zprávy, kde už v předpovědi počasí ukazovali další obrovskej koláč blížící se k ostrovům – tajfun č. 18. Chci domů.

Už jsem stejně neusnul a byl jsem vděčnej, když ve čtvrt na sedm před hotelem zastavilo Hirovo auto. Teď už jsem věřil, že odsud konečně vypadnu. Cestou na letiště mi Hiro vysvětlil, že celej problém je v tom, že se v Japonsku potkává euroasijská a filipínská deska a tím třením se to tam občas třese. Konečně jsme dojeli do Nagoye, rozloučili se a já skočil do letadla a hurá domů. V letadle v řadě za mnou seděl japonskej Trophy Team pro Mezinárodní šestidenní ISDE, která myslím zrovna startuje v Polsku. Podle oblečení je poznat, že jezděj na KTM. No, japonci už mě asi nemají čím překvapit. Snad jedině dobrým výsledkem na ISDE. Držím jim palce!