... novější novinky ...

6.10.2005 Včera byl pro mě velký den. S trialem to nemá nic společnýho ale poteší to pár lidí, co ho znají. Můj maxipes fičák Caesar včera poprvé při svý potřebě zvednul nohu a udělal tak krůček k dospělosti. Nenechte se zmást jeho velikostí, je to ještě pořád skoro dítě :-)

Už ozývají první holky, ale pořád sháníme další trialistky. Takže dámy do toho!

3.10.2005 V trial parts přibylo dalších pár drobností. Přes víkend jsem nekoukal na maily, takže nevím co všechno přišlo. Pošta se hromadí a tak všechny prosím ať se okolo věcí na kola neptají na hlouposti. Na ty už asi odpovídat nebudu protože to nejde stihnout a někdy jsou to nervy.

V odkazech přibyly linky na stránky jednotlivých výrobců kol Echo a spol. a taky odkaz na stránky TRIALS QUEENS, které jsou věnovaný všem holkám, který se zbláznily do trialu na kolech. Jejich počet roste a rádi bysme, kdyby to tak bylo i u nás v Čechách. A proto prosím všechny holky ať se ozvou a napíšou a třeba se dá dohromady tolik nadšených děvčat, že by dokázaly v seriálu Mistrovství ČR utvořit samostatnou kategorii. Určitě bude pro těch pár odvážných zajímavější zajezdit si na závodech s holkama než se prát s klukama. Odhoďte zábrany. Když na to nebudete samy, pojede se vám líp. Pokud vás napíše dost, můžeme vymyslet někde nějaký společný poježdění a určitě nebude problém se domluvit třeba s Pepou Dresslerem a dalšíma borcema, aby vám přijeli něco ze svýho umění ukázat, poradit a tak. Takže pište. Těšíme se na vás.

K Pepovi Dresslerovi do BunnysHopu dorazila další várka zboží ze Španělska od Monty. Jsou tam kola a díly z kolekce 2006. Pepa navíc usilovně pracuje na svým novým kalendáři 2006, který bude stát opět za to, takže průběžně sledujte Pepovy stránky, kde se dozvíte co, jak a za kolik... Kdo z podnikatelů by měl zájem o sérii kalendářů s logem své firmy, tak neváhejte Pepu kontaktovat. Bude určitě rád - josef@dressler.cz

29.9.2005 Naše nový riderky už mají svoje stránky a snad mi je brzy pomůžou naplnit. Kromě jejich stránek tu konečně máme přehled nových věcí od Echo Bikes, Mitani a dalších i s cenama. Je to zatím pár nejzákladnějších věcí a postupně budou přibývat další včetně podrobnějších informací. Mrkni na stránky trial parts a jestli se ti něco bude líbit, tak napiš. Nejzásadnější novinkou v obchodní politice Echo Bikes a dalších je, že přestali prodávat celý kola. Díky mnoha směrům, kam se dnešní biketrial ubírá, existuje až příliš veliký množství modifikací kol a pro fabriky je těžký sestavit tolik modelů kol. Každý model kola má rám v dlouhé a krátké verzi, vidlice jsou k dostání s navářkama na kotouč, Magury nebo V brake. Stejně tak náby kol jsou nebo nejsou kotoučové a zadní náby jsou volnoběžné nebo pevné. Kliky jsou k dostání na ISIS středové složení nebo na klasické čtvercové a to v délkách 160 nebo 170mm. Navíc nové modely některých dílů budou k dostání v šesti barevných modifikacích. A proto aby si každý mohl postavit kolo přesně podle svých představ, budou fabriky od teď prodávat kola po součástkách a cenový přehled všech kol bude ještě chvíli trvat. Průběžně to tu sledujte... Tohle je zatím první várka dílů a novinek.

27.9.2005 Včera večer jsme nakonec zapíjeli malýho Jirku, dneska večer už je program taky plný a tak všechny věci okolo novýho trialovýho zboží budu řešit během středy. Kromě Echo, Zoo!, Czar, Adamant a Gu budu mít i super věci od Mitani Motorsports, WoodYoung a další. Máme taky nový posily takže těch věcí sem musím přidat ještě dost a dost. Ještě vydržte, pořád chodí spousta mailů. Všechno se dozvíte.

26.9.2005 V sobotu byly závody v Olomouci a něco o nich bude určitě napsaný na jiných trialových webech. Já jsem razil do Březové na setkání několika lidiček, který jsme tam potkali na Mistrovství světa. Trialistky Andrea a Lucka s sebou braly kolo a dva dni tam mohly drtit kameny, lavičky a všechno co jim přišlo pod kola. Už jezdí deset dní a pořád jdou do toho zvostra. Jde jim to moc dobře i přes občasný telemarky a odhodlanost by jim moh závidět leckterej kluk.

Konečně mám pohromadě všechny ceny nových komponentů Echo Bikes, Zoo! Bikes, Czar, GU a Adamant Bikes. Některý věci budou stát fakt za to. Všechno se to už brzo objeví tady na stránkách. Těšte se...

23.9.2005 Vojtovi Kaláškovi přibyl parťák. Jirka Šmídl s Pájou se konečně dočkali a na svět přivedli Jirku juniora!!! Má 3.13 kg, měří půl metru a za pár let bude s Vojtou jezdit v jedný kategorii. Už se na to těšíme.

19.9.2005 Ještě jednou všechno nejlepší Klárce!!! Ať se jí daří a jejím ségrám taky. Andrea a Lucka v pátek v BunnysHopu koupily zbrusu nový Monty 219 Magura model 2006 (s novou Magurou HS-33 vzadu a lankovou kotoučkovkou vepředu) a mají tohle super kolo jako vůbec  první u nás. Začínají jezdit a jdou do toho po hlavě. Jejich rodičům patří můj velkej obdiv za to, že holky podpořili a táta jim nakonec koupil ještě lepší kolo než čekaly. Každýmu bych takový nadšení, jako mají holky a podporu ze strany rodičů přál.

V sobotu jsem v Brně trochu skákal přes lidi, komentoval to Slávek Boura se svojí  Markétou a zpíval k tomu Dalibor Janda a Karel Gott revival. Holky tam byly taky, ale nakonec bohužel bez kola. Svoji první exhibici si tedy dají až příště.

12.9.2005 Víkend byl zase perný. V sobotu se jel další závod biketrialového mistrovství v Praze v Ďáblickém háji. Přijely se na nás podívat vrátné z Březové, Radeka Strong Fire, Monča, Klárka a klony Lucka a Andrea, která nafotila pár obrázků než odjely pařit za Tomášem Babickým a spol.

Zatím svůj životní výsledek zajel Lukáš Tůma, kterej vyhrál v kategorii Senior a udělal nám všem obrovskou radost. Potěšily mě i další výsledky. Můj favorit Filípek Klouček vybojoval ve svý kategorii druhý místo a David Šmíd ve svým prvním závodě na novým kole ZOO! Pitbull skončil v Masterech třetí za Romanem Chvojkou a Pepou Dresslerem. Jen tak dál kluci..

 V neděli jsem se byl svézt na Show na střelnici v Holasicích u Brna, kde zpívaly holky z Boney M revival, Petr Bende, Bára Basiková a na střelnici jsme si zastříleli na holuby (takový ty lítací terče). Netrefil jsem se do tý mrchy ani jednou :-)

5.9.2005 Mistrovství světa v biketrialu je za náma a zabralo dost času, takže jsem nestíhal psát novinky. Teď to snad už bude lepší. V záplavě dalších událostí se pomalu ztrácí příhoda o cestě do Andorry s Martinem Klierem a týden strávený v Březové. Poznali jsme spoustu fajn lidí krásnou řidičkou kamionu Fabrice počínaje a třemi sestrami, Radkou a dalšíma hlídačkama konče. Po Březový zbyla jen chvíle na pár výletů na motorce se Zdeničkou a už jsem zase frčel do Itadori.

Letošní výlet do Japonska byl o trochu jiný než dřív. Jeli jsme ve dvou, protože jsem slíbil mámě, že jí vezmu s sebou a letěli jsme s Air France, takže to bylo přes Paříž. Namířili jsme si to do Tokia, protože tam byly letenky o polovinu levnější než do Nagoyi. Let i s přestupem v Paříži byl celkem v klidu a na Narita Airport jsme dorazili ve čtvrtek 18.srpna ráno. Před náma bylo to jediný, co mi na naší cestě dělalo vrásky. Museli jsme se nějak dostat až do Itadori. Podle Hira to je z Narity na Tokyo Station, odkud jezdí Shinkanseny, nejlepší autobusem. Hned v příletový hale u informací nám prodali lístky na bus a hned za východem z haly byla zastávka, kam za sedm minut přijížděl bus. Makali tam dva kluci, kteří nakládali kufry do busů a dvě slečny. Jedna trhala jízdenky a druhá do mikrofonu hlásila, kterej bus zrovna přijíždí. Venku před letištní halou nás omráčilo šílený vedro, před kterým mě už místní několik týdnů varovali. Bus přijel přesně včas takže jsme byli za chvilku zase v chládku. Do centra na Tokyo Station to trvalo hodinu a půl. Řidič mě potěšil, že ho žádný čtyřicítky, šedesátky ani osmdesátky nevzrušovaly a jel si pořád to svoje. Z Tokyo Station jsem volal panu Mishimovi z Biketrial Japan Union (BJU), že už jsem tam a ujistil jsem se kam mám vlastně jet. Původně mi Hiro radil, ať sednu na Shinkansen na Gifu-Hashima Station, ale v pět ráno před odletem z Prahy mi volal Mishima, že mám jet do Nagoyi a pak obyč vlakem do Gifu, ne na Gifu-Hashima. Chtěl jsem se svézt pomalejšíma typama Shinkansenů (Kodama nebo Hikari), ale prý stojí všechny stejně a tak jsme sedli na ten rychlej zvanej Nozomi, kterej odjížděl za deset minut. Vlak jel nádherně potichoučku a Nagoya, která je od Tokia pěkně daleko byla jeho třetí stanice. Byli jsme tam za hoďku a půl :-) Tam jsem se ptal, kdy jede vláček do Gifu a chlápek v uniformě říkal, že už za čtyři minuty z nástupiště 6. Vlak jel nakonec z nástupiště 5, ale zvládli jsme to v poho. Z Gifu jsem zas volal Mishimu a ten potvrdil, že ve tři odpo tam z Tokia přijede naše japonská babča ještě s jednou překladatelkou a všechny nás pak někdo naloží a odveze do Itadori. Kdybych to věděl, tak bych na babču Kazuko Sasaki (viz. loňská story) počkal už v Tokiu a jeli bysme spolu. Ve tři jsme se všichni potkali a náš šofér nás během hodinky dopravil do Itadori. Kazuko Sasaki zase cestou hýřila vtipem, hlavně o tom, jak kouří protože už nechce dlouho žít. Večer jsme se ubytovali v takovým něcojakohotýlku, kde bydleli kluci, co stavěli sekce, Mishima, kterej měl všechno pod palcem a Hiro, prezident BIU. Hotýlek byl naštěstí relativně blízko závodiště a dalo se tam za deset minut dojít pěšky. Ostatní, hlavně pan Havelka a Kuba Vencl s Vlastou Čiháčkem, to štěstí neměli a měli to tak osm kiláků do kopce. Pan Havelka to nahoru prý jezdil na kole a podával tak možná největší sportovní výkony ze všech zúčastněných. První noc byla bouřka, která nám v baráku třikrát vyhodila proud.

Pátek 19.srpna měl být poměrně nudný, protože jsme neměli nic na práci. Došli jsme na trať, kterou schvalovala Jury a mohli jsme pokecat s někým známým. Když trať prošli pohlaváři, tak dorazil Vlasta s Kubou a dal jsem si to ještě jednou s nima. Byla to docela legrace. Kuba měl velkou paniku z hadů a tak radši v lese hodně dupal, aby je plašil. Vlasta s sebou jednou krásně švihnul a zamazal si prdel, takže to vypadalo, jako že se z těch sekcí podělal. Vzduchem lítalo něco mezi můrou a ptákem a všelijaký jiný obrovský potvory. Našli jsme i malýho hada, kterej se snažil sežrat mnohem větší žábu a dost dlouho to mezi nima vypadalo nerozhodně. Docela by mě zajímal konec týhle epizody. Na jedničce pro Mastery byl docela fajn skok do vody, která v tom místě byla asi po prsa a byl tam šílenej proud. Zkoušeli jsme pod vodou najít něco, čeho by se dalo chytit a nic. Nakonec jsme vymysleli, že počkáme na Hermance a uvidíme jak to pojede on. Obrovský šutry, který se loni přivezly ze stone shopu a dávaly se do jezírka velkým jeřábem (jehož pronájem stojí 200.000,- korun na den) byly tentokrát na písčitý ploše v centru závodiště. Vlasta vyprávěl o rodině, ve který bydleli, a vypadalo to, že se tam měli s Kubou dobře. Pantáta měl navíc tři dcery... Kousek od jejich baráku měli kluci super koupání v řece a tak jsme tam odpo vyrazili. Jedna holka na závodišti nás varovala, že je to teď po noční bouřce nebezpečný a že se tam loni někdo utopil. Stejně jsme do toho šli. Voda v řece byla super, ale tekla zatraceně silným proudem. Chvíli jsme váhali jestli tam vůbec lézt. Nejmíň rozumu z nás měl Vlasta a šel do toho prsama a my s Kubou za ním. Největší bojovka byla vždycky doplavat někam na druhou stranu a nenechat se odnést moc daleko. Lehoučkej Kuba měl občas co dělat. Za to odpoledne jsem asi tisíckrát slyšel, že to bylo husťoučký. Skákali jsme asi ze čtyřmetrový skály a užili jsme si spousty legrace. Navečer jsme se vrátili na hotel a dali si něco k jídlu. V televizi dávali reklamu na kombajn a já jim to záviděl, protože naše prací prášky jsou ubohý. Do hotelu dorazila Hirova žena Yukiko s oběma holkama a ještě kámoš Onishi, kterej má v Tsu krám s motorkama. Večer jsme konečně vyrazili do Badehausu (tradičních japonských lázní onsen), kam jsem se těšil celej rok. Po hodince prosezený v horký vodě jsem si koupil zmrzlinu, dvě pivka Asahi a nějakej alkoholickej osvěžující drink zvanej ZIMA. Pohoda večer...

Sobota 20.srpna byla dnem D pro Vaška Koláře, Honzu Musila a Michala Kuběnku. Během dne jsem lítal sem a tam, takže jsem vývoj závodu pro naše kluky moc neregistroval. Všechno už bylo určitě popsáno na jiných stránkách. Během závodů jsem potkal spoustu fajn lidí. Podívat se přijel Shinji Wakabayashi, kluk, kterýmu patří značka WoodYoung a od kterýho sem tam přivezu do Čech nějaký trialový zboží. Objevil se i eliťák Yoshimasa Nagaya, který letos závody nejel protože se oženil a vzal si moc krásnou a příjemnou holku. Jak dopadly závody asi nemá cenu rozebírat, každopádně naši klucí se ukázali v nejlepším světle a na Vaškovi bylo během závodu vidět, že si jede s naprostým přehledem pro další vítězství a třetí titul Mistra světa. Po závodech se opět odehrál BON Dance Festival a soutěž v malování jako loni a jedlo se a pilo až do devíti do večera, kdy to opět naprosto nepochopitelně všichni stánkaři zabalili a lidi se rozešli domů. Popíjeli jsme s tatíkem od rodiny, ve který bydlel Vlasta s Kubou, Akim Nishimurou a dalšíma lidičkama.

Neděle 21.srpna měla především rozhodnout o Mistru světa v Elitě. Šance měli ještě všichni z trojice Caňas, Ros, Comas. Závody začínaly už v půl devátý, ale to jsem se akorát probral v hotelu. Nebylo kam spěchat, protože první z našich, Kuba Vencl, startoval až v devět. U mě v pokoji na mě celou dobu čekal jeden strašně nesmělej chlápek, kterej se mnou chtěl natočit nějaký interview. Mohl mě klidně vzbudit, ale chudák čekal až budu chtít vstávat. Když jsem se vysoukal z pod deky tak jsme natočili krátkej rozhovor o tom jak se mi líbí v Japonsku a tak. Pak mě odvezl autem na závodiště, takže jsem tam byl ještě před devátou. Hned jak jsem dorazil, tak mě chytil myslím Vašek, že Pavel Procházka jako jedinej z Čechů nemá na závod doprovod a tak bylo rozhodnuto. Musel jsem oželet určitě zajímavej souboj mezi Cesarem, Danim a Benitem, kterej ale celej určitě natočil Aki Nishimura a uvidím to až to celý sestříhá. Nelitoval jsem. Pavel začal závod docela v pohodě a první sekce dával všechny za jeden bodík a tenhle průměr si až na pár nul a myslím dvě trojky ve druhým kole udržel až do konce. Musel bych hodně vzpomínat, kdybych si chtěl vybavit podobně obtížný závod. V noci pršelo, a tak se místní potok změnil v řeku a pořadatelé ještě před závodem zrušili dvě sekce včetně tý, kde jsme byli v pátek s Vlastou bezradný. To co následovalo ale nepředpokládal nikdo. Asi jsem si dva dni před závodama neměl dělat legraci z toho, že to měl být v Itadori už třináctý ročník závodu MS. Začalo pršet stejně jako loni a věci se začaly dít... Promokli jsme opět skrz naskrz, nepromokavý bundy přestaly fungovat, boty byly plný vody, foťáky a všechny věci jakbysmet. Nejde to ani popsat, jako stát oblečenej pod sprchou. Protože jsme byli na horách, začala voda ze všech okolních kopců stékat dolů a nebezpečně se hromadila. Z nově vzniklý řeky se stal divokej kanál, ve kterým by se rozsekala i Štěpánka Hilgertová a pořadatelé začali rušit jednu sekci za druhou. Na trojce jsme v lese stáli dlouhatánskou frontu u řeky (dříve potoka) a nebylo skoro slyšet vlastního slova. Když jsme byli skoro na řadě, tak jsem si zasportoval i já. Říkal jsem Pavlovi ať dá bacha a nešlápne si do vody nebo ho to odnese a asi za minutu do toho burácejícího pekla spadla rozhodčí. Sem tam se z vody vynořila její hlava nebo ruka a neslo jí to fofrem pryč. Probudil se ve mě Mitch Buchanan a myslím, že jsem zaběhl svůj osobák v běhu na 50m. Cestou jak jsem běžel dolů podél řeky ji chytit jsem asi sejmul pár lidí, prolít jsem druhou sekcí po zadku mezi jezdcema, chytil jsem nějakou liánu a skočil jsem do vody. Ženská ale nikde. Ze břehu mě ještě přidržoval jeden chlápek a čekali jsme jestli se někde vynoří. Bylo to úplně nekonečný a vrhali jsme po sobě dost zoufalý pohledy. Zkoušel jsem jít řekou ještě kousek proti proudu a nechápal jsem co se děje. Pak konečně někdo volal, že se vyškrábala na břeh kousek nad námi. Spadl nám kámen ze srdce ale vydejchával jsem to celý dopoledne. Po týhle příhodě jsem naprosto rezignoval na sucho a už jsem se v tý vodě čvachtal až do večera. Jen tak pro zajímavost, v Japonsku pršelo i v dalších dnech a byla dost velká vlhkost vzduchu, takže jsem o osm dní později letěl domů v žabkách, protože boty spolu s dalšíma pár věcma za tu dobu neuschly. Podobnou záchranářskou příhodu měl i pan Havelka, když to někde spláchlo jezdce. Kluka stačili vytáhnout a pan Havelka zachraňoval jeho kolo a trochu si při tom pochroumal nohu. Opravdu extrémní závod. Adam Procházka byl smutnej z toho, že se pak zpětně rušily některý sekce, který už stačil projet, ale po tom co se dělo nakonec nikdo neprotestoval. Pavel měl na trojce, kde to odneslo tu rozhodčí nulu a byl jsem se tam podívat když dojel poslední sekci a tahle trojka i kus čtyřky zmizely pod tunama vody. Kluci přišli o důležitý body, ale přežili celý závod. Pavel jel moc hezky a některý sekce zajížděl líp než Keita Miyaoka, který měl v Itadori zajímavýho doprovoda. V tom šíleným dešti za ním běhal a koučoval ho jezdec z absolutní světový špičky v trialu Taichi Tanaka, se kterým jsem před pár lety kecal v Kramolíně u Nepomuku a který teď jezdí myslím za GasGas. V cíli jsme čekali na poslední jezdce elity a postupně dorazili Kazuki Terai, Iker Lezeta, Juan De La Peňa, Dani Comas a Cesar Caňas. Viděl jsem je jen na poslední sekci na kládách, který byly fakt výživný. Tam už se toho asi moc nerozhodovalo ale výsledky se nakonec zrodily neuvěřitelný. Kazuki vybojoval krásný druhý místo za vítězným Danim a před třetím Cesarem a zbytkem elity. V celkovým pořadí se to vyvinulo tak, že Mistrem světa se stal Dani Comas, kterej si to po těch mnoha zraněních a těžkých návratech zasloužil úplně nejvíc. Druhý skončil Cesar a třetí Benito. Ostatní výsledky už dávno určitě visí na www.biketrial.cz Zajímavý to bylo v Masterech, kde se závodu v Itadori zúčastnili jenom tři jezdci – Vincent Hermance, Vlasta Čiháček a Isamu Hasenaka. Isamu závod nedokončil protože se jako zaměstnanec místní radnice a jeden z pořadatelů musel věnovat problémům s divokou vodou a poničenými sekcemi. Vlasta tudíž v Japonsku s plným počtem bodů „vybojoval“ překrásný druhý místo zatímco Vincent Hermance byl až předposlední :-) s náskokem 30ti bodů. Po závodě byl konečně čas se převlíct do suchýho, jinak bych tam asi umrznul. Mezi lidma na závodišti jsme potkali trialovou legendu. Svýho syna na závodech doprovázel trojnásobný mistr světa v trialu myslím z počátku osmdesátých let – Eddy Lejeune, který se na Mistrovství světa něco natrápil i s kameny u nás v Říčanech a mnozí tu dodnes vzpomínají na jeho čtyřtaktní Hondu. Po vyhlášení výsledků jsme s Akim Nishimurou a Cliffem Toyamou, šéfem prodeje u Giant Bikes, zajeli do Badehausu se dát trochu dohromady. Opět jsem tam stejně jako loni narazil na chlápky z Yakuzy, ale narozdíl od loňska jsem se s nima raději do řeči nedával.

V pondělí 22.srpna pořád pršelo a byla docela nuda. Již někdy brzy ráno vyrazila většina výprav včetně Čechů zpátky domů. Hiro s Mishimou celý dopoledne seděli v hotýlku u svých notebooků a dávali dohromady zprávu ze závodu, kterou pošlou do Seki City. Letos totiž vesnice Itadori přestala samostatně existovat a spolu s dalšími byla začleněna do Seki. Proto byla organizace o mnoho těžší. Lidé z místní radnice už nejsou svými pány a stali se jen prostředníky mezi BIU, BJU a Seki City. Navíc poprvé v historii závodů v Itadori bylo tak šílený počasí, že se musela zrušit půlka trati a u řeky šlo místama o život. Zrovna během dne hledali vrtulníkem někoho, koho voda spláchla ale už nevíme jestli ho našli. Hiro s Mishimou chtěli ve svý zprávě popsat co se vlastně dělo, jak se s tím pořadatelé vyrovnali a s jakými výsledky závody skončily. Součástí zprávy prý bude i video, který točili s různejma cizincema aby lidem v Seki ukázali, že je to mezinárodní akce a že sem všichni rádi jezdí. Regionální podpora je tu hodně znát protože policie tu během akce organizuje dopravu a regionální síly se starají o strašně moc věcí okolo závodu. O chlápkovi, co se mnou točil ten rozhovor, jsem se dozvěděl, že to je člověk, kterej dřív stál v čele BJU, ale po problémech před pár lety, který nebudu rozebírat, nakonec z BJU odešel a dával se psychicky dohromady zvláštním způsobem. Odjel na ostrov Shikoku a pěšky obešel všech 48 chrámů co tam maj, což mu prý muselo zabrat víc než rok, během kterýho měl dost času si v hlavě utřídit myšlenky. Prý to je strašně schopnej chlápek, kterýho je moc škoda, ale nemohl ustát někoho, kdo se snažil BJU rozvrátit. Když dal Hiro s Mishimou dohromady nějakou tu zprávu, vyrazili jsme hledat Hiroe – super bábu, co má v Itadorii takový bar „Tři kočky“. Bohužel jsme jí nechytli, tak jsme zajeli navštívit místní Restaurant Strom na obídek a nákup suvenýrů. U jídla jsem zkoumal, jak je to vlastně s tím Stromem a je to docela zajímavá historie. V Itadori v minulosti nebyl nikdo, kdo by se zajímal o biketrial. Žil tu jen jeden chlápek, co jezdil trial na motorkách a ten toužil po tom jednou v Itadori uspořádat závod Mistrovství světa. Aby dostal trial trochu do povědomí, uspořádal trialovou exhibici, kam pozval mimo jiné i Mitaniho na motorce a Hira na kole. Show byla super a Hiro chtěl na kole trumfnout motorky a tak na konci exhibice skočil na kole ze čtyřmetrový výšky a všechny tím ohromil. Po nějakým čase Hiro hledal někoho, kdo by v Japonsku dokázal zorganizovat závod MS v Biketrialu. Během svý exhibice si to v Itadori prohlíd a věděl, že tady by to šlo. Proto se sem vypravil znovu a jako člověka, kterej skočil ze čtyř metrů si ho dobře pamatovali. Podařilo se mu tedy lidi na radnici přesvědčit i přes to, že rozpočet závodu měl být minimálně 750.000 USD. Všechno se podařilo a tak se v Itadori odehrál jejich první závod MS. V roce 1990 se jel finálový závod seriálu MS v Československu ve Vlašimi a tak se taky vydala výprava z Itadori prý za Pepou Dresslerem starším, který byl v té době prezidentem BIU, žádat o přidělení závodu i na další rok. Ve výpravě byl i starosta Itadori s chraplavým hlasem, pan Nagaya a jeden chlápek, kterej zrovna seděl v Restaurantu Strom o dva stoly dál s Xavi Casasem a jeho doprovoďákem z Andorry. Tenhle chlápek prý cestou do Vlašimi najel na na Dé jedničku do protisměru a Japonci zažili super dobrodružství. V Japonsku se totiž jezdí vlevo. Vesnici Itadori se díky charakteru místa, kde leží, říká švýcarská vesnice a tak se delegace cestou z Vlašimi zastavila v německém Baden Badenu a ve Švýcarsku, kde okoukali místní architekturu. Za několik let pak dostala Itadori novou tvář. Místní radnici zdobí cedule „Rathaus“ a třeba lázně se jmenují „Badehaus“. V Čechách si místní vybrali název restaurace „Strom“. Na talířích je i jako znak restaurace namalovaný strom. Domy jsou postavené v německém nebo švýcarském stylu. Po večeři ve Stromu jsme naposled zašli do Badehausu do lázní, kde jsme si opět skvěle odpočinuli. Večer jsme u babičky na hotelu koukali na děsně starý songy v televizi a babička vyprávěla, že tam co je dneska v Itadori sportovní park, kde se jezdí závody, bylo dřív 21 rýžových políček. Ty pak po válce nově vzniklá národní garda srovnala do roviny a postupně tam vznikla škola a sportovní centrum. Po válce nesměli mít Japonci armádu a tak zformovali jakousi národní gardu jako pomocnou složku policie, která neměla v počátku moc uplatnění a tak se využívala na podobné účely jako v Itadori. Ještě k roku 1990 a Vlašimi. Doma jsem v programu z tohohle závodu našel docela zajímavý věci. S Petrem Krausem tenkrát v Minimetech startoval Tomoyuki Ogawa, v Seniorech závodil Hiroshi Hirano, v Benjaminech jel Kenichi Kuroyama a v Poussinech si to spolu rozdávali Taichi Tanaka a Takahisa „Fujigas“ Fujinami, současný Mistr světa v trialu. Venku pořád ještě prší...

Ráno v úterý 23.srpna jsme se opět neubránili snídani od babičky na hotelu ale i tak jsme se zastavili na druhý kolo u Hiroe ve Třech kočkách. Tam jsem si dal její báječnej toustík, vejce natvrdo a ledový kakao ve sklenici ve tvaru srdce. Když nás Hiroe viděla, tak spustila česky a mluvilo jí to moc dobře. Škoda, že jsme neměli čas pokecat víc. Dojeli jsme až na konec Itadori, kde bydlel Enric Rubio, dlouholetej vůdce biketrialu ve Španělsku a myslím i viceprezident BIU, kterej když nás potkal tak začal mluvit taky česky. Enric s náma strávil pár dní než odletěl zpátky domů. Měli jsme v plánu navštívit Kyoto, kam jsme dorazili v půli odpoledne. Kyoto je jedno z nejhistoričtějších měst v Japonsku a bylo více než tisíc let jeho hlavním městem. Je zde neuvěřitelný množství chrámů a svatyní. Nejblíže při cestě jsme měli chrám Kiyomizu , kde mi po chvíli došlo, že už jsem tam před lety byl se svojí Japonkou... Zašli jsme tu do podzemí chrámu, kde je absolutní tma a každý se tam musí proplést bludištěm hezky potmě. Cestu ukazuje jen lano se sto osmi dřevěnými korály. Cesta do tmy má prý symbolizovat návrat člověka do těla matky a urovnat mu trochu myšlenky. Je fakt, že ta děsná tma a chůze do neznáma člověka nutí k zamyšlení. Ke konci bludiště se ze tmy najednou vynoří osvětlený kámen s vyrytým starobylým znakem. Na kámen každý sáhne a něco si přeje. Uvidíme... Kéž by to v životě šlo tak snadno. Z venkovních teras chrámu je nádherný výhled na Kyoto, který je ze všech stran sevřený horama. Cesta dolů k autu byla dlouhá protože úzký uličky byly plný obchodů se suvenýrama a Enric neskutečně pečlivě a hodně nakupoval. Večer jsme se ubytovali v Sun Route Hotelu a vyrazili po dalších nákupech a na večeři. V Kyotu se nakupovalo skvěle za super peníze takže jsme se v noci vrátili na hotel ověšený taškama.

Ve středu 24.srpna jsme si ráno v osm dali s Hirem a Enricem super snídani v desátým patře ve vyhlídkový restauraci. V devět otevírají v Kinkakuji – Zlatém pavilonu, na který mám hezký vzpomínky a kam jsem se chtěl po letech znovu podívat. Zlatý pavilon je taková fascinující stavbička pokrytá zlatem postavená na břehu krásnýho jezírka s ostrůvkama a bonsajema. V jezírku plavou zlatí kapři a vládne tu pohoda. Nádherný místo. Hiro dostal nápad, že lepší než objíždět všemožný kyotský svatyně bude zajet do místních filmových studií, kde se natáčí japonský samurajský filmy. Ve studiích bylo na veliký ploše postavený celý starobylý město z éry Edo. Prošli jsme si dřevěný hospůdky, salon krásy, hotel, policejní stanice a další domečky. Z jezírka poblíž městečka každou chvíli vykouklo něco jako lochneska a chrlilo páru. Zastavili jsme se v divadle, kde nám herci předvedli samurajský bitky, jak se dělaj některý triky a před odjezdem jsme si prošli muzeum, kde byly vystavený rekvizity z různých filmů a celá jedna sekce tu byla věnovaná hrdinským filmům. Byly tu vystavený desítky figurin v supermanovských kostýmech a všelijak upravený vozidla superhrdinů. Ze všech jsem poznal jen Ultramana :-) Cestou z Kyota k Hirovi domů do Tsu jsme probírali podobný hrdinský filmy a příšery jako jsou třeba Gamera nebo Godzilla. Nejnovější Gamera III je prej hodně dobrá a prý v ní je dokonce zničený právě celý Kyoto. Legrační jsou fakta o Godzille. Příběh týhle nejznámější japonský potvory, tak jak ho zná většina z nás, totiž Američani hoodně překroutili. Godzilla se narodila v moři v důsledku radiace po americkým útoku na Hiroshimu. Na to ale amíci moc hrdí nejsou a tak se americká Godzilla vyklubala z moře po francouzských nukleárních testech. Hehe... Cestou jsme projížděli okolo města Koga, kde jsem na polích okolo silnice viděl na telegrafních sloupech větráky. Z Kyota pryč se totiž musí přes hory a tady vysoko je přes noc chladno. Japonci proto větrákama vyhánějí studený vzduch od země aby jim to co pěstujou hezky rostlo. Projížděli jsme i okolo míst, kde jel Hiro někdy v letech 1972 nebo 73 svoje první trialový závody a skončil asi 50. ze sedmdesáti. Ve svým druhým závodě už byl osmý a třetí závod už vyhrál. Tenkrát musel vyjíždět z domova už ve tři ráno a musel jet na svý stopětadvacítce Hondě v dešti asi 150km s kanystrem na zádech. Tenkrát byla ropná krize a pumpy byly zavřený. Na závodech vyhrál trofej a musel jí cestou zpátky přivázat ke kanystru na zádech a jet zase po ose domů. To byly doby. Večer jsme dojeli do Tsu, kde na nás čekal Terminal Hotel. Ubytovali jsme se a Hiro pro nás přijel s manželkou a oběma holkama. Jeli jsme do města na večeři a do obchoďáku, kde chtěl Enric ještě koupit pár dalších věcí. Po nákupech jsme zajeli do místních lázní, kde jsme si dali zase trochu dohromady bolavý záda. Voda měla 39 a sauna 92. Krásně jsme se ve vodě prohřáli a nakonec zkusili vířivky a takový podvodní elektrošoky. V bazénku byly panely, který pouštěly elektrický výboje a bylo to místama až na hraně snesitelnosti. Chvíli jsem si pouštěl mravence do ledvin a do kolena a elektriku v ruce jsem cítil ještě druhej den. Po koupelích jsme dali ještě všelijaký masáže v masážních křeslech a bylo nám nádherně. Díky blížícímu se tajfunu, kterej prý měl v průměru asi okolo dvou set kilometrů, zrušili ranní loď, která měla odvézt Enrica na nový letiště na druhým břehu zálivu a my proto museli z hotelu odjet už v pět ráno a objet to autem po souši. Meteorologové očekávali asi 400mm srážek během čtyřiadvaceti hodin. Díky tomu všemu nám nezbyl čas na to, abysme navštívili pana Mitaniho a jeho Mitani Motor Sports, na což jsem se moc těšil a byl to jeden z důvodů proč jsem do Japonska jel. Chtěl jsem si s ním zase zajezdit na motorkách a přivézt domů nějaký další zboží jeho výroby.

Čtvrtek 25.srpna tedy pro nás začal hodně brzo. Měli jsme trochu problém dostat se v pět ráno z hotelu protože recepční někde spal, ale podařilo se nám ho po chvíli bušení na dveře probudit. Hiro už čekal před hotelem. Sedli jsme do auta a mířili na nový letiště CentrAir, který blázniví Japonci vybudovali tak, že odbagrovali několik hor a všechno to navezli do moře, kde vzniknul umělý ostrov pro nový nádherný letiště. Rozloučili jsme se s Enricem a vyrazili do Nagoyi na nádraží. Tam jsem koupil lístky na Shinkansen a hned ráno jsme odfrčeli do Tokia. Sedli jsme na Nozomi 118 a už to letělo. Průvodčí chodil vlakem sem a tam, vždycky vešel do vagonu, uklonil se, došel až na konec, zase se uklonil a odešel. Tak jako jsou v letadle letušky, tady zase se svým vozíkem s dobrotama pendlovala „vlakuška“. Na Tokyo Station jsme dorazili v jedenáct dopoledne. Aki Nishimura mi zachránil život, protože za známými do Tokia jsem měl původně přijet až v pátek. Aki si nás vzal na noc domů ale museli jsme na něj počkat až do večera až přijede odněkud z natáčení. Tajfun akorát venku řádil takže celý den strašně lilo. Obešli jsme spousty obchodů, převážně v okolí Tokyo Station. Večer pro nás nakonec k Marunouchi South Exit přijela Age, Akiho kámoška a fotografka z jeho video teamu. Asi za čtvrt hoďky jsme autem dojeli do luxusní čtvrti Azabujuban, kde má Aki a jeho žena Kumi malý byteček. Aki akorát přijel z práce a potkali jsme se u něj před barákem. Vymysleli jsme, že bysme mohli ukuchtit něco jednoduchýho, rychlýho a trochu českýho. Skočil jsem s Akim koupit pár piv a nějaký brambory a tak. Když jsme se vrátili, máma s Age uklohnili českou bramborovou kaši a dali jsme k ní párky a smažený sýr, kterej Japonci neznaj. Aki nás jako novopečenej fanoušek Třech sester a Rammsteinů zásoboval dobrou muzikou a od něj z počítače jsem moh konečně poslat pár mailů. Pár dní před tím, než jsem letěl do Japonska jsem se v novinách dočetl, že můj dlouholetej spolužák Martin Kafka, kterej hrál rugby postupně v Říčanech, v nároďáku, Španělsku a Francii, podepsal smlouvu do Fukuoky a hraje v Japonsku. V obchoďáku na Tokyo Station jsem navíc odpoledne našel časopis o Rugby, kde se o něm psalo. Na internetu jsem sehnal číslo na jeho rodiče, cinknul jsem jim domů a sehnal na Martina mobil. Byl dost překvapenej, když jsem mu před půlnocí volal a trochu jsme pokecali. Někdy pozdě v noci ještě dorazila Akiho žena Kumi, která měla během dne přiletět z Taiwanu, kde měla kšeft. Díky tajfunu byla japonská letiště přes den zavřená a tak nabrala slušný zpoždění. Naší malou párty jsme táhli asi až do tří do rána.

V pátek 26.srpna nám Aki věnoval celý den svýho času. V poledne, když jsme vstali, udělala Kumi naprosto fantastickej brunch. Bylo to to nejlepší jídlo co mi letos v Japonsku uvařili. Výborná polívčička, skvělý onigiri atd atd. Po jídle jsme se zajeli podívat na Orange Japon, salon krásy, kterej má Kumi a její sestra v týhle luxusní čtvrti, kde je snad každej třetí barák ambasáda. Čínská byla docela zajímavá, byla obehnaná neprůhlednou bariérou. V salonu měla zrovna v péči nějakýho filmovýho producenta, takže jsme se tam dlouho nezdrželi. Projeli jsme autem politický centrum Japonska, pak okolo císařského paláce, koukli jsme zespoda na Tokyo Tower (japonskou obdobu eiffelovky nebo možná petřínský rozhledny), jukli jsme na Ueno a zaparkovali v Akihabaře, které se říká Electric Town. Tahle čtvrť je plná obchodů s elektronikou a dá se tu sehnat snad všechno a navíc za super peníze. Courali jsme po krámech až do večera a udělal jsem docela slušnej nákup. Večer jsme jeli do mýho japonskýho domova, kterým je Takenotsuka. Tahle poklidná čtvrť v tokijský části Adachi mi hodně přirostla k srdci díky rodině Nishimoto, která se stala mojí druhou rodinou, když jsem u nich před osmi lety strávil dva měsíce super prázdnin. Tentokrát jsme měli bydlet u sestřenek, který bydlí asi o pět domů dál. Nejdřív jsem se ale musel stavit u Nishimotů. Aki nás hodil až k nim před barák a můj japonskej tatík Akira Nishimoto nás vítal slovy „Dobrý ráno“ ačkoli venku už byla slušná tma. Tenhle chlápek nemá chybu a moc vzpomíná na Krušovice :-) Když jsme se přivítali se všema, přiběhla pro nás paní Tokoro, Nishimotova sestra, která má dvě dcery. Miho, která za těch osm let zkrásněla a moc hezky se s ní kecalo a Natsumi, která se dopracovala v baletu hodně daleko a den před tím se vrátila z dvouměsíční stáže v New Yorku. U nich jsme bydleli až do konce našeho výletu. Když jsme se zabydleli a dali si i s Akim večeři, musel jsem zase zajít k Nishimotům prohlídnout si svoje dětičky. Ryota byl v roce 1994 a 1996 dvakrát Mistrem světa na kolech myslím v Poussinech a Benjaminech a dneska jezdí na motorce za Team YSP, kde s ním na Yamaze jezdí Takumi Narita, kterýho známe z jeho super trialovýho videa. Jeho sourozenci Taku a Saki, který jsem naposled viděl když jim byly čtyři a sedm, zatraceně vyrostli a trochu se styděli. Časem to z nich opadlo a jsem na ně hrdej jak se snažili pilovat angličtinu. Taku občas jezdí taky na motorce a jinak ve škole běhá stovku za 13 vteřin a skáče asi 4,80 do dálky. Na dvanáctiletýho kluka myslím dobrý. Saki hraje tenis a je to dospívající slečna. Baletka Natsumi byla někde na nějakým představení a domů měla dorazit asi v půl jedný v noci. Přesvědčil jsem její rodiče, že si po osmi letech pamatuju, že při cestě na nádraží je krám s botama, Tokyo Gas, obchod s cédéčkama Fronte a že na nádraží prostě trefím sám. Táta Tokoro mi s sebou dal pro jistotu mobil a vypravil jsem se na nádraží baletce naproti. Přijela včas a cestou zpátky domů jsme si hezky pokecali. Možná jednou přijede tancovat i do Čech.

V sobotu 27.srpna jsem mohl jet s Ryotou do Makabe Trial Landu a blbnout tam s ním na motorce celý den, ale někdo to nakonec všechno změnil tak, že nás pan Tokoro vezme někam na výlet. Výlet byl fajn, ale stejně ve mě trochu hryže myšlenka, že jsem mohl jezdit celej den s Ryotou. Měli jsme nakonec v plánu podívat se na horu Fuji. V šest ráno jsme vyrazili do šílený zácpy, kterou přinesl poslední prázdninový víkend a snaha všech zajet ještě někam na výlet. V okolí hory Fuji je spousta nádherných přírodních památek a spousta jezer. Nejdřív jsme na chvíli zastavili u Yamanaka lake, po kterým plavala veselá výletní loď ve tvaru labutě. Pak jsme se vydali na krásné klidné místo zvané Oshino Hakkai alias Eight springs of Mt. Fuji. Sníh na hoře Fuji taje a spárami od sopečné činnosti proudí z hory dolů pod zem a v tomhle místě je osm pramenů, kde tahle voda vyvěrá na povrch. Je neuvěřitelně čistá a ledová. V horkém letním dni bylo zajímavé, jak radil nápis u jednoho pramene, strčit na 30 vteřin ruku do vody. Prvních pětadvacet vteřin to šlo, ale pak to začalo docela bolet. Voda se dá i pít. Je tak čistá, že některé prameny vypadají jako louže, kde je vidět hned pod hladinou tráva nebo řasy, a písek na dně bublá jak z něj proudí litry vody za sekundu. Prameny vypadají jako mělká jezírka, ale místy jsou hluboká 3 nebo 7,5 m a tak. Cestou dál jsme projížděli okolo Fujisengen Shrine, svatyně, ke které vedla nádherná cesta lemovaná obrovskými stromy. Svatyně je zasvěcená hoře Fuji a ten den se tam zrovna měl konat nějaký festival. Neměli jsme ale čas a jeli jsme dál. Koukal jsem tam na mapy se zakreslenými trasami pro výstup na Fuji. Pěšky se prý jde nahoru někdy i osm hodin, takže spousta lidí vyráží už před půlnocí, aby ráno na vrcholu stihli východ slunce. Zajeli jsme autem na jednu z okolních hor, kde je na vrcholu rozhledna, ale nad Fuji bylo pořád zamračeno takže jsme její vrchol nakonec neviděli. Další naší zastávkou byly lávové jeskyně Fugaku-Fuketsu, které vznikly po sopečných erupcích Fuji. V pralese u silnice je prý ukryto asi osmdesát jeskyní. Je tu přísně zakázáno vzdalovat se z vyznačené cesty, protože prales je dost hustý a díky ztuhlé lávě tu prý nefungují kompasy a člověk se tam může navždy ztratit. Cestou dolů do jeskyně se na několika metrech schodiště dramaticky ochladilo a dole v podzemí byla šílená kosa a led. Den se chýlil ke konci a tak jsme se stihli zastavit už jen u nádherných vodopádů Shiraito Falls a čekala nás dlouhá cesta v zácpě směrem do Tokia. Tam jsme dorazili v noci a projeli jsme si dálniční okruh C1, kde se v noci konají tajný závody aut a potkali jsme opravdový automobilový skvosty. Projeli jsme i Rainbow Bridge a noční Ginzu než jsme se dohrabali domů. Pozdě večer volal pan Terai, že by rád zašel zítra na oběd a s Nishimotovýma jsme se dohodli, že zajdem do nějakýho sushi baru. Noc byla ještě mladá a s panem Nishimotem jsme vypili pár litrů našeho milovanýho Asahi Super Dry. Měl doma masážní křeslo, takže jsem se v něm s pivkem v ruce cítil neuvěřitelně spokojeně.

V neděli 28.srpna ráno jsme s Ryotou vyrazili navšítvit trialový krám, který vlastní Shinji Wakabayashi alias WoodYoung. Kouknul jsem na pár věciček, který by stály za to přivézt do Čech. Shinji vyrábí vychytaný lyžiny na všechny typy trialových motorek a vypadá to, že budou za dobrý peníze. Na jeho lyžiny je možnost ještě přimontovat hliníkový chránič na vodní pumpu. Má taky pár nových značek rukavic vhodných na trial, takže v nejbližší době něco přivezu. Vrátili jsme se do Takenotsuky a počkali až dorazí pan Terai, který nám ještě pustil videa, který natočil na letošním seriálu MS. Pak jsme se rozjeli do jednoho sushi baru, kde jezdí ty talířky na pohyblivým pásu přímo pod nos. Snědl jsem tam snad kilo syrových ryb a k tomu kopec wasabi, který jsem si zamiloval. Padlo i pár lahví Asahi a na konci jsme uzavřeli účet s 58mi snědenými talíři jídla. Večer jsme se šli s Natsumi podívat na nějaký tradiční festival, který se konal asi o čtyři stanice metra dál. Bylo to něco jako brazilský karneval, kdy po ulici pochodovaly partičky lidí v tradičních kostýmech do hypnotizujícího rytmu nějaký odrhovačky. Byl to docela zajímavej zážitek. Pozdě v noci jsme s Natsumi zašli za jejím bývalým kamarádem, kterýho jsem tam před osmi lety potkal. Vzbudili jsme ho asi v jedenáct a chudák nevěděl která bije. Chvíli jsme pokecali a já se vrátil zpátky k Nishimotovi propít zbytek poslední noci. Postupně se k nám přidala celá rodina a měli jsme takovou poklidnou noční rodinnou párty. Ráno v sedm jsme měli jet na letiště a mě čekalo ještě balení a tak jsem to musel utnout a jít k Tokoro family balit. V průběhu noci se vrátila z práce Miho, se kterou jsme se moc nepotkali, takže jsme měli trochu času pokecat. Jako obvykle jsem měl trochu problém abych všechny ty krámy nacpal zpátky do tašek. Letos jsem toho zase vezl domů hodně.

V pondělí 29.srpna jsme pro jistotu vyráželi z domu už v sedm, aby jsme se i přes ranní zácpy dostali na letiště včas. Ryota s tátou vymysleli nějakou geniální zkratku, takže jsme místo silnic a dálnic přes centrum Tokia jeli skoro místy až rýžovejma polema, ale na letiště jsme dorazili v neuvěřitelně krátkým čase devadesáti minut. Na Narita International Airport byl čas se rozloučit, nasednout na Boeing 777 a frčet do Paříže a pak do Prahy. Do letadla jsem si vzal noviny The Daily Yomiuri, kde bylo docela zajímavý čtení o japonským boji proti globálnímu oteplování. Chtějí mu čelit mimo jiné i tím, že se budou snažit zrychlit dopravu ve městech a odstraní dopravní zácpy, které jsou velkým zdrojem znečištění. Už od roku 2002 testují v Nagoyi systém „chytrých“ světel, který pomocí senzorů sleduje průjezd aut a hustotu provozu a podle potřeby rozsvěcuje semafory tak, aby se netvořily kolony. Pomocí téhle vychytávky se jim podařilo zrychlit městský provoz o 4-20%. Další zajímavostí byl i celostránkový článek o tom, jak v anketě o Největšího Čecha málem zvítězila neexistující osobnost  a o životě Járy Cimrmana. Doufám, že se Japonci u tohohle článku bavili tak dobře jako já.

Výlet je za náma a ačkoli jsem to původně nepředpokládal, už teď ve mě hryže myšlenka, že si příští rok tenhle závod spolu s prvním závodem MS v Singapuru nenechám ujít. Letenky do Japonska jsou čím dál levnější takže snad za rok bude zase o čem psát. Dobrou noc děti...

... starší novinky ...